Yuki 250 V3 - Žlababa

Už jste někdy potkali neurčitelné zvíře z večerníčku Mach a Šebestová? Já ne. Kdyby se tak stalo, asi bych se cítil podobně, jako při setkání s Yuki V3.

Už na začátku sezóny mi volali yukisti, že na V3 se musím svézt, protože je to naprosto zvláštní věc. A měli pravdu. Yuki V3 je motorka postavená kolem dvěstěpadesátkového skútrového ústrojí. To znamená, že vůbec neřadíte, stejně jako na skútru. Ale cítíte se jako na motorce, V3 není zákrsek. Když se k ní blížíte, jasně vidíte, že je na ní všechno jinak, než na normální motorce. Design není ovlivněný ničím, co znám. Splývavé linie se vztahují ke cruiser směru, ale hrany a oplastované tělo s cruiser stylem nesouvisejí. Nicméně slovo moderní bych tady taky nepoužil. Spíš mi to připomíná reminiscenci na osmdesátá léta, Suzuki Katanu a podobně. Asi bych ji viděl radši v nějakém svěžím odstínu, než v tmavé skorojawské vínové, ale to je (kromě audiosystému, k němuž se dostanu) asi jediná výtka. Design je totiž natolik zvláštní, že s V3 přitahujete pozornost kdekoliv zastavíte. Přední světlomet velikosti menší televize, zadní lampa s chromovaným rámečkem, do jejíhož červeného sklíčka byste natočili tak dvě pivka, dost lesklých hliníkových dílů, pohledná zrcátka, to vše vám dává mix, nad kterým musíte chvíli přemýšlet. Robustní konstrukce s obřími padáky na každé straně ve vás vzbuzuje důvěru. Ta s jízdou nepolevuje, naopak roste. Po oživení čtvrtlitrového jednoválce začne V3 příjemně bublat a po rozjetí si už jen medíte. Posaz je pohodlný, víc připomíná sezení na naháči než na cruiseru. Podvozek je stabilní a žádné kroucení se nedostavilo. A to jsem na kroucení čekal – delší rozvor a tenké vidle, kdo by to byl řekl, že to bude takové bytelné. Největší překvapení na mě čekalo v zatáčce – V3 se ochotně naklání a hlavně dovolí dost velký náklon bez škrtání čímkoli. Bavíme se o stroji ze skupiny pohodových posazů, ne o supersportech. A v téhle grupě je to nákloňák bezproblémák. Brzdy ok (obě kotoučové), a to už jsem zažil u dospělých cruiserů páčku zmáčknutelnou až k řidítku (zdravím Intruder M 800) bez nějaké jasnější odezvy. Samostatnou kapitolou je rádio v místě mezi koleny (nádrž je pod sedačkou, takže tam žádný úložný prostor nenajdete – škoda). Audiosystém je, dle informací na webu, vybaven MP3 přehrávačem, rádiem a klasickým kazetovým přehrávačem. Bez displeje nicméně netušíte, co jste si naladili. Nenašel jsem ani zdířku na paměťové médium s MP3 a kazetu bych se do toho kusu umělý hmoty bál strčit. Když jsem něco naladil, hrálo to obstojně, ale stanici to neudrželo ani pár kilometrů. Kdyby to fungovalo, byla by to bomba. Použitý verk je ale pro smích a spíš vás vytočí do běla. Když od něj odhlédneme, jako by tam nebyl, tak je V3 zajímavý stroj. Do města je variátor fajn, na cestách třináct koní zvládá rychlosti kolem stovky, akcelerace slušná a je to natolik nezvyklá věc, že se s ní dá i machrovat. Pro spolujezdce i pilota maximálně pohodlná, spotřeba 3 až 4 l béňa. Když si dáte tu práci a naladíte na rádiu slušně hrající stanici, tak je příjezd k zahrádce u hospody interesantní.

Text: Petr Drnovský
- Motohouse