YUKI 125 Enduro GY2

Něco jako Yuki

Už i v tomhle segmentu je u nás celkem dobrý výběr. Dovozci jednoduchých asijských stopětadvacítek tlačí na ceny, z čehož má radost především ten nejdůležitější, tedy zákazník. Yuki 125 Enduro, letošní nováček, je v tomhle ohledu nápadně přijatelné. Jaké je ve skutečnosti? Nic přece není zadarmo.

Nečekáte určitě žádnou „bombu”, že ne? Už z prospektu je zřejmé, že Yuki, vlastním čínským jménem Qingqi (Kvinči), sází na jednoduchost, a to i ve tvarech. Uspořádáním zadního odpružení, hliníkovými ráfky, sedlem s nosičem i tvarem nádrže mi trochu připomíná někdejší východoněmeckou MZ. Ovšem to byly věrné a nezničitelné stroje s celkem dobrým vychováním a licenční přední kotoučovou brzdou Brembo.

Lepší než vypadá

První, co mě na tomhle endurku zaujalo, byl přístrojový panel, který jako by byl převzat ze starých „déerek” Suzuki. Však také podle informace českého dovozce má tato japonská značka v čínské továrně svůj akciový podíl.

Těžko se tomu ubráníte, ale když se setkáte s čínským výrobkem z jakýchsi automatických předsudků hledáte nejdříve ty zápory, které nakonec vždycky najdete, to se ví. Nejdříve mě zarazí absence elektrického spouštěče, což si myslím, že bude v případě Yuki asi ta největší slabost proti konkurenci. Nožní páka je navíc na pravé straně, takže to chce trochu cviku, ale nic víc. Dalším poznatkem jsou ovladače na říditkách. Za ně pokaždé plísním Jawu, která se pořád nechce přizpůsobit současným standardům, ale tohle je daleko horší. Zastaralé a ještě špatně provedené. Říkám to dovozci, který celkem pochopitelně o všech slabinách ví a tvrdí, že by na dalších strojích už měly být moderní ovladače.

Motor běžící na volnoběh má příjemný zvuk a kultivovanější chod, než jsem u této kategorie zvyklý. Otáčkoměr má červené pole u 11 000 ot./min, obávám se vibrací malého jednoválce a také jeho pružnosti. Řadím jedničku, která je překvapivě velmi krátká, ostatně jako celé zpřevodování, což je způsobeno velkým sekundárním převodem modelu Enduro.

Za jízdy vnímám drobné nedostatky jednoduchého zadního odpružení, které nedokáže filtrovat jemné nerovnosti silnice a pohupuje strojem. Předek je v pořádku a to i v lehkém terénu, kde se konečně projeví opodstatněnost krátkých převodů a tužšího odpružení zadního kola.

Motor je podivuhodně pružný. Pětku dokáže udržet už od 40 km/h, což odpovídá 4000 ot./min. Na druhou stranu se umí i pěkně roztočit, ikdyž dosáhnout slibované nejvyšší rychlosti 105 km/h je docela potíž. Optimum potom leží mezi 60 a 80 km/h.

A vibrace? Kupodivu mě nijak netrápí. O motoru víte, že ho tam pořád máte, ale skutečné vibrace malé stopětadvacítky vypadají jinak! O tom by mohly jiné značky krásně vyprávět.

Zadní bubnová brzda není žádným přeborníkem. O to přijemnější je přední kotoučová s dvoupístovým plovoucím třmenem.

Během jízdy po silnici si všímám příjemně stabilního podvozku v zatáčkách, ale také pazvuků vycházejících zpod nádrže a nastavení nedržících českých zrcátek.

Ať chcete nebo ne

Všechno je o penězích. Můžete-li si (anebo spíš vaši rodiče) dovolit bez rozpaků postrádat sto a více tisícovek, nejspíše Yuki s nadhledem minete. Máte pravdu, určitě jsou lepší stroje, to víme všichni. Ovšem bankovky jsou bankovky a za ty peníze, které Yuki stojí, to nevypadá jako špatná nabídka. A že je čínský? Alespoň to přiznává, protože co dnes odtamtud není?

Autor: Pavel Suchý (převzato z magazínu Supermoto z Října 2003)